G. Puccini: TOSCA - základní informace před přenosem


Jaroslav Sovinský / 3. 11. 2013

Základní vstupní informace před přímým přenosem z Metropolitní opery. V sobotu 9. listopadu 2013 se dostaneme ke třetímu přenosu v rámci probíhající sezóny přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery, a sice k veristické opeře G. Pucciniho (1858 – 1924) ve třech dějstvích Tosca.

Tuto operu jsme již měli možnost v přímém přenosu z Metropolitní opery vidět, před cca čtyřmi lety, a sice 10. října 2009; jednalo se o stejné nastudování, jako bude přenášeno nyní. Uvedeného data se ve třech hlavních rolích objevili Karita Mattila jako Tosca, Marcelo Álvarez jako Cavaradossi a George Gagnidze jako Scarpia. V nadcházejícím přenosu se uvedených rolí chopí Patricia Racette (Tosca), Roberto Alagna (Cavaradossi), role Scarpii se opět chopí George Gagnidze. Dirigent: Riccardo Frizza, produkce a režie: Luc Bondy a Paula Williams, scéna: Richard Peduzzi, kostýmy: Milena Canonero, světelný design: Max Keller. Obsazení všech ostatních rolí bude uvedeno, jakmile se objeví na stránce Metropolitní opery. Již nyní je uváděno, že v roli kostelníka vystoupí John Del Carlo (v r. 2009 se v této roli objevil Paul Plishka). Nastudování je koprodukcí Metropolitní opery, mnichovské Bavorské státní opery (Bayerische Staatsoper) a milánského Teatro alla Scala.

Libreto k opeře Tosca napsali italští libretisté Luigi Illica (1857 – 1919) a Giuseppe Giacosa (1847 – 1906) podle hry francouzského dramatika Victoriena Sardou (1831 – 1908) „La Tosca“; hra měla premiéru 24. listopadu 1887 v pařížském Théâtre de la Porte Saint-Martin, v titulní roli s proslulou Sarah Bernhardt (1844 – 1923). La Tosca se stala jedním z nejúspěšnějších Sardouových dramat. Puccini Toscu zkomponoval v l. 1896-1899, premiéra se uskutečnila v římském Teatro Constanzi 14. ledna 1900. V březnu téhož roku byla Tosca uvedena v milánské La Scale, v červenci téhož roku v londýnském Covent Garden. V únoru 1901 byla uvedena v newyorské Metropolitní opeře, v říjnu 1902 v Drážďanech a v říjnu 1903 v pařížské Opéra-Comique. 21. listopadu 1903 měla Tosca svou premiéru v pražském Národním divadle, v českém překladu Otakara Smrčky; dirigoval Karel Kovařovic; v Národním divadle pak byla Tosca uváděna poměrně pravidelně a dočkala se tam dalších sedmi nastudování. Připomeňme ještě, že Puccini provedl oproti původní partituře Toscy později některé menší změny (objevují se v partituře z r. 1909); změny byly provedeny v textu libreta i v hudbě.

Než přistoupíme k uvedení dalších souvisejících informací (osoby, hlasové obory a obsah), řekněme si nyní něco k historickému pozadí, v němž se Tosca odehrává. Všechny hlavní postavy, které se v Tosce objevují (tj. slavná zpěvačka Tosca, malíř Cavaradossi, šéf policie Scarpia i bývalý konzul Římské republiky Angelotti), jsou postavy fiktivní, avšak děje, které jsou v opeře citovány, odpovídají skutečným historickým událostem. V literatuře lze nicméně najít i informaci (viz Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996, str. 332), že „historická Tosca byla oslavovanou operní pěvkyní, o jejíž vzdělání se zasadil dokonce papež Pius VII.“

Opera se odehrává v období tzv. Francouzských revolučních válek, což byla série střetnutí mezi francouzskou revoluční vládou a některými evropskými státy, která se odehrála v l. 1792 – 1802 (poté v l. 1803-1815 následuje období tzv. Napoleonských válek). Významnou roli hrál již v oněch Francouzských revolučních válkách Napoleon Bonaparte (1769 – 1821), v době, kdy se odehrává Tosca (červen 1800), první konzul Francouzské republiky (v této funkci působil od 12. prosince 1799 do 18. května 1804; konzulát byl v l. 1799-1804 francouzskou vládou, I. Francouzská republika trvala v l. 1792-1804). Od 18. května 1804 se pak Napoleon stal císařem Francie, korunovace se uskutečnila 2. prosince 1804. Napoleonovo jméno („Bonaparte“) se v souvislosti s bitvou u Marenga objevuje přímo v libretu Toscy.

Přejděme nyní k situaci v Itálii, kde se Tosca odehrává (všechna tři dějství se odehrávají v Římě). V r. 1796, kdy do Itálie vpadla francouzská armáda v čele s Napoleonem, se v Itálii nacházela řada menších i větších státních útvarů. Na severu se nacházelo zejména království Sardinské (zahrnovalo Piemont a ostrov Sardinii), dále se zde nacházely Janovská republika a Benátská republika, Vévodství Parma, Vévodství Modena a Toskánské velkovévodství a část severní Itálie ovládalo Rakousko. Ve střední Itálii se rozkládal Církevní stát (pod přímou suverénní mocí papeže) a na jihu pak k Církevnímu státu přiléhající Neapolské království. Napoleonské vojenské operace tuto geopolitickou situaci postupně pozměnily; část Itálie byla přímo připojena k Francii a rovněž zde byly vytvářeny státní útvary (republiky a monarchie) v úzké vazbě na Francii.

I když byla Itálie za válek vedených Napoleonem vpodstatě pod napoleonskou nadvládou, pronikaly sem s Francouzi revoluční myšlenky, založené na ideálech svobody, občanské rovnosti a ústavní (konstituční) vlády. Představiteli těchto myšlenek jsou v opeře Cesare Angelotti i Mario Cavaradossi, kteří se střetávají s představiteli autoritářského režimu, představovaného šéfem policie Scarpiou a jeho podřízenými. Příznivcem revolučních myšlenek v opeře rozhodně není ani konzervativně založený kostelník v chrámu Sv. Ondřeje, který má vůči „Voltariánům“ antipatie, a když dojde zpráva, že Napoleon (a s ním potenciálně i příchod revolučních změn) byl poražen, upřímně se raduje. Pokud jde o Toscu, ta se politikou patrně příliš nezabývá, oddává se plně své lásce k Mariovi, snaží se vést zbožný křesťanský život (viz její vystupování v chrámu) a žije (jak sama v opeře říká) jen svým (pěveckým) uměním. Zpívá přitom představitelům autoritářského režimu, ale můžeme usoudit, že to dělá právě jen proto, že umění je jí vším a konečně, z něčeho musí být živa. Její láska k volnomyšlenkářskému Mariovi ji však chtě nechtě propojí s politickými událostmi a zavede až na ústředí římské policie; Tosca se ať tak či onak dostane do soukolí politického střetu a v důsledku Scarpiových sklonů i soukolí střetu milostného. V tomto zápasu, aby unikla hanebnému Scarpiovu obchodu - život Maria za tělesnou lásku - chlípného Scarpiu usmrtí (a z pohledu Maria tak usmrtí tyrana, byť důvod k usmrcení Scarpii nebyl na její straně primárně politický). Její střet s politickou (autoritářskou) mocí však končí tragicky.

Vraťme se nyní po tomto stručném prolnutí politiky a opery opět k politické situaci v Itálii té doby. V důsledku napoleonských vojenských operací zanikl (dočasně) Církevní stát. Již v r. 1796 byly Napoleonem poraženy síly Církevního státu a došlo k okupaci Ancony a Loreta; papež usiloval o uzavření míru, k čemuž v r. 1797 skutečně došlo. Do Říma přišel jako francouzský vyslanec Napoleonův bratr Joseph a spolu s ním i francouzský generál Mathurin-Léonard Duphot. Oba se v Římě pokoušeli vyvolat pro-republikánskou revoltu, což vedlo k nepokojům (na nichž měly podíl papežské síly), namířeným proti italským a francouzským revolucionářům; při nepokojích byl generál Duphot zastřelen papežskými silami, což se stalo záminkou pro francouzský útok na Církevní stát. Francouzské síly vstoupily 10. února 1798 do Říma a 15. února 1798 zde byla vyhlášena Římská republika (je upomínána v libretu opery v rozmluvě Cavaradossiho s Angelottim, který byl jejím představitelem), která zahrnovala území dobytých na dosavadním Církevním státě. Papež (Pius VI., Giovanni Angelo Braschi, v úřadě byl od r. 1775 do své smrti v r. 1799) byl žádán, aby se zřekl světské moci. Ten to však odmítl, což vedlo k tomu, že byl držen jako vězeň a byl eskortován z Vatikánu do Francie, kde 29. srpna 1799 zemřel.

Hlavním městem nově vyhlášené republiky byl Řím. Jednalo se o klientskou republiku (satelitní stát) Francie. Vlajka republiky připomínala francouzskou trikolóru, avšak místo modré barvy se na ní objevovala barva černá. Republika měla kontrolu i nad dalšími dvěma republikami, které byly vytvořeny na území Církevního státu, republikou Anconitanou a republikou Tiberinou. Římská republika získala svoji ústavu, sestavenou podle francouzského vzoru. Nejvyšším výkonným orgánem republiky byl konzulát, jehož členové (konzulové) popořadě vykonávali funkce hlavy státu. Jedním z konzulů Republiky byl i italský lékař Liborio Angelucci (1746 - 1811), o kterém se uvádí, že byl předobrazem Sardouova a pak i Pucciniho Angelottiho. Inspirace, tak jak je podána v opeře, však vychází (nicméně jen částečně) nikoliv z událostí spojených s jeho působením jako konzula Republiky, ale z jeho osudů dřívějších (z r. 1794). Angelucci byl jedním z prvních, kdo v Římě přivítali ideje francouzské revoluce. V r. 1794 byl uvězněn kvůli svým vztahům s Francií a za spiknutí proti papeži Piovi VI. Ze svého vězení v Castel Sant´Angelo (Andělský hrad, tam se odehrává III. dějství Toscy a právě odtamtud uprchl Angelotti) byl sice Angelucci propuštěn, ale byl pak držen v domácím vězení. V r. 1797 byl opět uvězněn, za spiknutí s cílem usmrtit papeže. Propuštěn byl s francouzskou pomocí, v souvislosti s uzavřením míru s papežem (Tolentinská smlouva z r. 1797, viz výše). Rozvíjel pak vztahy s Francií a setkal se v Paříži s Napoleonem, aby u něho dosáhl osvobození Říma. Po obsazení Říma Francouzi (únor 1798) se Angelucci do Říma vrátil a působil zde v témže roce, jak již naznačeno výše, jako konzul Republiky. Ovšem zdá se, že se staral hlavně o vlastní obohacení a obohacení své rodiny. V republikánském tisku byl napadán jako zloděj a falešný patriot a byl přinucen na svou funkci rezignovat.

Trvání Ř��mské republiky nebylo příliš dlouhé. Od konce listopadu do poloviny prosince 1798 byla okupována vojsky Nepolského království (v té době mu vládl Ferdinand IV. z dynastie Bourbonů). Poté došlo s pomocí francouzských vojsk k obnově Republiky. Samo Neapolské království bylo na počátku r. 1799 obsazeno Francouzi a byla zde vytvořena krátkodobá Parthenopská republika. V témže roce (v době, kdy Napoleon byl v Egyptě) se však podařilo rakousko-ruským vojskům zlikvidovat některé klientské státy, které v Itálii Francouzi vytvořili. V červnu padla i Parthenopská republika a bylo zde opět obnoveno Neapolské království; k pádu tohoto státu došlo takto: ze Sicílie, kde také vládl již zmíněný Ferdinand, jako Ferdinand III., byl vyslán kardinál Fabrizzio Rufo, který na jihu Itálie zorganizoval vytvoření povstalecké ozbrojené síly, složené z různých zbojníků, trestanců, venkovanů a vojáků, která republiku svrhla, pomoc poskytly i ruské a turecké lodě. Mezi těmi, kteří byli získání do Rufova sboru, byl i mocný žoldnéř Gherardo Curci, známý jako Sciarpa. Kdysi byl bourbonským důstojníkem, později byl propuštěn a zřídil si vlastní žoldnéřskou armádu. Nabídl své služby Francouzům, ale když byl odmítnut, začal plenit v oblasti Salerna „ve jménu krále“. Poté, co padla Parthenopská republika, Ferdinand IV. odměnil ty, kteří mu pomohli k vítězství. Sciarpa dostal titul barona a byl odměněn i majetkově. Neapolská vojska pak napadla Římskou republiku, vstoupila do Říma a způsobila definitivní pád této republiky (na útoku se podílel se svými muži i baron Sciarpa); Francouzi se museli stáhnout z Říma. L. Angelucci po pádu Římské republiky následoval Francouze a našel útočiště ve Francii. Po bitvě u Marenga (viz níže) se vrátil do Itálie a působil tam jako lékař. Jestliže Angelucci je uváděn jako možný předobraz Angelottiho, je baron Sciarpa uváděn jako možný model pro Scarpiu (za model pro Scarpiu naopak nebývá považován skutečný šéf římské policie v červnu r. 1800, jímž byl aristokrat Trojano Marulli, vévoda z Ascoli).

Do dobytého Říma se po pádu Římské republiky mohl vrátit papež, ale úřad papeže nebyl obsazen, neboť v srpnu téhož roku v exilu papež zemřel. Role „regenta“ (resp. „regentky“) se tak v nepřítomnosti papeže chopila manželka krále Ferdinanda IV. (1751 – 1825), královna Marie Karolína Rakouská (1752 – 1814). Uvádí se, že poté, co vypukla francouzská revoluce, se neapolský dvůr k revoluci nestavěl nepřátelsky a Marie Karolína měla dokonce pro revoluční myšlenky sympatie. Poté však, co byl popraven Ludvík XVI., Ferdinandův bratranec, a jeho žena Marie Antoinetta (sestra Marie Karolíny, obě byly dcerami /mj. české/ královny Marie Terezie), postavili se Ferdinand s Marií Karolínou proti Francii; politické vztahy však nabudou později nejrůznějších zvratů a dojde k tomu, že vnučka Marie Karolíny, Marie Louisa, se stane manželkou Napoleona.

Marie Karolína, jako „regentka“ v Římě, nechala tvrdě pronásledovat republikány, liberály a ty, co podporovali Francii. V době, kdy se Tosca odehrává, vypadala situace tak, že Řím byl okupován spojenými silami neapolských, Rakušanů, Rusů, Turků a Angličanů, kteří všichni byli ve válce s Francií; v Římě se nejednalo o církevní správu (nově zvolený papež byl ještě mimo Řím), ale správu světskou (v červnu r. 1800 neapolští stále usilovali o to, aby efektivně drželi moc nad Římem).

Jako místo, kde měla mít Marie Karolína svůj dvůr, bývá uváděn palác Farnese. V témže paláci se odehrává II. dějství Toscy, právě tam působí šéf římské policie Scarpia. V témže paláci, v nižším patře, než je umístěna Scarpiova pracovna, pořádá v opeře Marie Karolína slavnost na počest generála Melase, o němž se má za to, že u Marenga porazil s rakouskou armádou Napoleona (později přijde zpráva, že zvítězil Napoleon). Právě Marie Karolína je královnou uvedenou v libretu Toscy (není tam však jmenována přímo); její manžel, Ferdinand IV., král neapolský, je pak nejspíše „králem“, který je v libretu uveden. A Scarpia a jeho muži jsou ti, kteří pod Marií Karolínou potlačují revoluční ideje a ty, kteří je hlásali nebo chtějí hlásat. Ovšem pro dobu, kdy se Tosca odehrává (17. - 18. červen 1800, to jsou přesná data uvedená v Sardouově hře, v opeře jde o červen 1800), se uvádí, že Maria Karolína již nebyla v Římě, ale byla na cestě do Rakouska. Marie Karolína je také jednou z menších postav v Sardouově hře, v níž se objevuje daleko více postav, než je tomu v operní verzi. Vedle Scarpii se v Sardouově hře objevuje i skutečná historická postava Diega Naselliho, který v dané historické době sídlil v paláci Farnese a působil l. 1799-1800 v okupovaném Římě jako velící generál a guvernér města. Tvrdé policejní poměry, tak jak jsou předvedeny v Tosce, odpovídají podle literatury realitě.

V červnu r. 1800 Napoleon, který opět vpadl do Itálie, zaznamenal velmi významný vojenský úspěch, a sice v bitvě u Marenga (14. června, bitva je citována v libretu Toscy), která se odehrála poblíž města Alessandrie, v severozápadní Itálii. V bitvě Napoleon porazil rakouskou armádu pod vedením rakouského generála Michaela von Melase (1729 – 1806; i jeho jméno je citováno v Tosce). Zpočátku se bitva vyvíjela tak, že Melas měl za to, že zvítězil (podařilo se mu probít středem francouzské armády). Poté se však Francouzům podařilo průběh bitvy obrátit ve svůj prospěch. V zásadě tak, jak se to ukazuje v opeře, do Říma nejprve dorazila zpráva, naznačující vítězství Melase, pak druhá zpráva, uvádějící vítězství Napoleona; v Sardouově hře zpráva dorazí 17. června, z bojiště tedy šla zpráva tři dny. Po bitvě u Marenga podepsal Melas dohodu, na jejímž základě byla ponechána významná část severní Itálie pod kontrolou Francouzů. Ke generálovi Melasovi pro zajímavost připojme, že později se stal velitelem v Čechách. V r. 1803 odešel do penze a o tři roky později v Čechách zemřel, a sice v Týnci nad Labem, kde je také pochován.

Připomeňme také, že již v březnu r. 1800 byl zvolen nový papež (nástupce zesnulého Pia VI., konkláve zasedalo v Benátkách); stal se jím B. Chiaramonti, přijal jméno Pius VII. (papežem byl až do své smrti v r. 1823). I když mu bylo doporučováno, aby se vzhledem ke složité politické situaci nevydával do Říma, papež na to nedbal a 3. července do Říma vstoupil. Vzhledem k tomu, že se obával další invaze, prohlásil, že Církevní stát má být neutrálním mezi napoleonskou Itálií na severu a Neapolským královstvím na jihu. Florentskou smlouvou (z 28. března 1801) uzavřenou mezi Francií a Neapolským královstvím bylo stanoveno, že neapolská vojska musí být stažena z Církevního státu.

S Napoleonem se papež snažil dohodnout. Napoleon se rozhodl pro kompromisní řešení situace (vzhledem k širší politické situaci v Evropě): papež získal kontrolu nad Církevním státem, který byl opět obnoven. U moci byli ponecháni i Bourboni (Ferdinand IV.) v Neapolsku. V r. 1801 (15. července) byl mezi papežem a Francií uzavřen konkordát; papež se snažil s Francií spolupracovat a v prosinci byl dokonce přítomen Napoleonově pařížské korunovaci císařem. Později se však vztahy papeže s Napoleonem zhoršily a výsledkem bylo, že Francie v r. 1809 anektovala Církevní stát. Papež byl pak Napoleonem držen v internaci. Již r. 1806 byl v Neapolsku dosazen místo Ferdinanda IV. k vládě Napoleonův bratr Joseph (vládl do r. 1808) a poté Napoleonův švagr Joachim Murat a Neapolsko bylo až do l. 1814/15 klientským královstvím Francie. Po porážce Napoleona byl Vídeňským kongresem (1814-1815) obnoven, byť s některými změnami, v Itálii v zásadě přednapoleonský stav. Obnoven byl opět Církevní stát (Pius VII. se vrátil do Říma), stejně tak se dostal k moci opět i Ferdinand IV. (Neapolsko bylo v r. 1816 spojeno se Sicílií pod jeho vládou ve stát Království obojí Sicílie). Ve 2. polovině 19. století (cca v l. 1859-1870) se pak území obou těchto států stala součástí sjednocující se Itálie.

Ke zpracování pojednání o historickém pozadí opery byly využity zejména tyto zdroje:

Nicassio S. V., Tosca´s Rome, The play and the opera in historical perspective, The University of Chicago, 2001; dostupné on-line.

Stránka Opery America

Stránka University of Chicago Press

Stránka Opery Providence

Stránka Opera Glass

Stránka Encyclop. Britannica

Osoby a hlasové obory:

Floria Tosca, slavná zpěvačka (dramatický soprán, též vysoce dramatický soprán); Mario Cavaradossi, malíř (mlado-hrdinný tenor); baron Scarpia, šéf policie (hrdinný či charakterní baryton); Cesare Angelotti, bývalý konzul Římské republiky (charakterní bas); kostelník (bas buffo, uvádí se i baryton); Spoletta, policejní agent (tenor buffo); Sciarrone, strážník (baryton či bas); žalářník (bas); pastýř (chlapecký hlas, též alt, uvádí se i soprán). Němé role: kardinál, státní prokurátor, kat Roberti, písař, důstojník, seržant. Sbor: vojáci, policejní agenti, vznešené dámy a vznešení pánové, měšťané, duchovní, mniši, kostelní zpěváci, choralisté-žáci, lid. Odehrává se v Římě (v chrámu Sant´Andrea della Valle – I. dějství, v paláci Farnese – II. dějství a na Andělském hradě – III. dějství) v červnu r. 1800. Zpracováno podle: Krause E., Oper A-Z, Ein Opernführer, VEB Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1979, str. 386; Regler-Bellinger B., Schenck W., Winking H., Velká encyklopedie Opera, Mladá Fronta, Praha, 1996, str. 332, s přihlédnutím k dalším zdrojům.

Libreto opery:

- v italštině, angličtině, němčině, francouzštině a španělštině viz zde

- v italštině, angličtině a němčině viz zde

- v ruštině viz zde: http://libretto-oper.ru/puccini/tosca

Obsah: podle anglické verze ze stránky Metropolitní opery

s přihlédnutím k dalším zdrojům, zejména textu libreta:

Úvodem:

Ve střední Itálii, včetně města Říma, se od středověku rozkládal tzv. Církevní stát, v jehož čele stál papež, vykonávající zde i světskou moc. V souvislosti s bojovými operacemi Napoleona Bonaparta v Itálii zaútočila na Církevní stát francouzská vojska, a brzy poté, co obsadila Řím, byla na území Církevního státu vyhlášena na počátku roku 1798 Římská republika, spravovaná konzuly. Papež byl eskortován do Francie, kde zemřel. Římská republika, která byla satelitním státem Francie, se nehledě na krátké období, kdy byla obsazena vojsky Neapolského království, udržela až do podzimu r. 1799, kdy byla neapolskými vojsky definitivně potlačena. Po obsazení jejího území zde představitelé okupační moci nastolili režim, který pronásledoval republikány, liberály a stoupence Francie. Neapolským králem byl tehdy Ferdinand IV., jeho ženou byla Marie Karolína (královna zmíněná v libretu Toscy). 14. června 1800 se Napoleon, který opět vpadl do Itálie, střetl v bitvě u Marenga s rakouskými vojsky pod vedením generála Michaela von Melase. Brzy poté začíná děj opery.

První dějství: Řím v červnu 1800. Do chrámu Sant´Andrea della Valle vběhne Cesare Angelotti, bývalý konzul zaniklé Římské republiky, který právě prchl z vězení Andělského hradu. Skryje se v jedné z kaplí, kde najde skrýš, v níž mu jeho sestra uschovala ženské šaty, aby usnadnila jeho únik a zanechala mu zde od kaple i klíč. V chrámu se objeví kostelník, který zde pomáhá malíři Mariovi Cavaradossimu, který v chrámu pracuje na obraze Marie Magdaleny. Malíř se záhy objeví a kostelník si při rozhovoru s ním všimne, že světice na obraze, který Cavaradossi maluje, má podobu dámy, jejíž jméno kostelník nezná, ale vídá ji v chrámu na modlitbě. Malíř přisvědčí, že je tomu tak, že onu dámu, jejíž krásná tvář byla plná víry, bezděčně na obraze zvěčnil. Kostelník se takového počinu zděsí. Cavaradossi však tvrdí, že krása má své kouzlo a připomene si svou hlubokou lásku, kterou chová ke slavné zpěvačce Florii Tosce. Kostelník se jeho světských úvah hrozí a viní z toho volnomyšlenkářské Voltariány, kterým i to nejsvětější je k žertu.

Když pak kostelník odejde, ze své skrýše vyjde Angelotti a je rád, že zde potkává malíře, kterého z dřívějška zná. Malíř ho poznává, nabízí mu svou pomoc a dá mu něco k jídlu. Hned se však Angelotti musí opět skrýt, protože do chrámu chce vejít Tosca, o níž Cavaradossi ví, jak je žárlivá. Hned se to plně projeví, protože Tosca, která má za to, že zaslechla hlasy, a navíc byl malíř v kostele zavřen, se domnívá, že se tu Cavaradossi mohl sejít s nějakou ženou. Malíři se však podaří ji uklidnit, že miluje jen ji. Tosca se těší, že se večer setkají v malířově vile. Malíř, který pomýšlí na úkryt pro uprchlíka, však nad tím nevyjádří patřičnou radost a zase musí zachraňovat situaci. Pak Tosce řekne, že se musí vrátit ke své práci. Tosca se už má k odchodu, když tu si všimne, jako prve kostelník, tváře na obraze a poznává v ní rysy markýzy Attavanti. Hned začne malíře podezírat, že právě s ní se tady sešel. Malíř vysvětlí, že se zde markýza modlívá a tak ji namaloval; musí své milé přísahat, že je to tak a o víc se nejedná. A opět ji ubezpečí o své lásce. Když pak Tosca odejde, malíř opět promluví s Angelottim, který malíři poví, že mu zde sestra (markýza Attavanti) zanechala ženské šaty. Malíř mu porad��, jak se dostat do jeho vily, kde může Angelotti najít úkryt a v případě nutnosti se může skrýt ve studni. Tu se ozve výstřel z děla, který ohlašuje, že byl Angelottiho únik již odhalen. Oba hned opustí chrám, neboť malíř se rozhodl, že uprchlíka doprovodí.

V chrámu se opět objeví kostelník a svolává sem ministranty, aby jim radostně sdělil novinu, že v bitvě (u Marenga) byl poražen Bonaparte. Večer se taková událost oslaví, Tosca zazpívá novou kantátu. A tady v chrámu se bude konat Te Deum. Tu do chrámu vpadne šéf policie, baron Scarpia se svými muži, kteří se vydali hledat uprchlíka. Při pátrání v chrámu se ukáže, že kaple rodiny Attavanti je otevřená. Angelottiho tam sice nenajdou, ale najdou tam vějíř, který tam uprchlík zapomněl, na němž je znak markýzy Attavanti, a Scarpia usoudí, že právě ona musela uprchlému poskytnut pomoc. Pak si všimne rozpracovaného obrazu a ptá se kostelníka, kdo na něm pracuje. Dozví se, že Cavaradossi. Toho již dávno podezíral. V kapli se najde i prázdný košík, v němž bylo jídlo pro malíře, který však o jídlo toho dne, jak potvrdí kostelník, neměl zájem. Od kaple neměl malíř klíč. A proč by jedl v kapli? Scarpiovi je věc jasná, jídlo si vzal prchající Angelotti.

V chrámu se opět objeví Tosca. Scarpia, který žárlí na Cavaradossiho, pokud jde o vztah k ní, se rozhodne zneužít její žárlivosti. Když se Tosca shání po malíři, Scarpia v ní vzbuzuje podezření, že sem chodí za malířem markýza Attavanti. Tosca chce důkaz. Scarpia jí ukáže vějíř, který byl předtím nalezen v kapli, a tvrdí, že ležel pod rámem obrazu. Tosca ví, komu znak na vějíři patří, a naplněna podezřením se dá do pláče. Scarpia ji úlisně utěšuje. Tosce přijde na mysl, že si její milý vodí markýzu do své vily. Hodlá dostaveníčko překazit a odejde z chrámu. Scarpia nechá Toscu sledovat svými muži a zatímco se v chrámu objevují kněží, aby zde sloužili Te Deum, podle se raduje, jak bude ze žárlivosti, kterou v Tosce vznítil, těžit. Jednak se hodlá zbavit soka, pro kterého chystá popravu, a jednak myslí na to, že Tosca musí být jeho!

Druhé dějství: V noci téhož dne, v paláci Farnese, očekává Scarpia své muže, které poslal pátrat po Angelottim a Cavaradossim. Také si sem nechal zavolat Toscu. Scarpia, který chlípně touží po rozkoších, si ve své špatnosti nadšeně připomíná, že jeho láká ne ta rozkoš, která se vzdává, ale ta, kterou vydobyl násilím! A když to, co chtěl, získal, hledá novou vášeň! Tu Scarpiovi hlásí jeho agent Spoletta, že Tosca přišla k vile, vešla dovnitř a brzy sama zase vyšla ven. Pak agenti vpadli dovnitř. Avšak Angelottiho tam nenašli. Zatkli alespoň Cavaradossiho, který by mohl vědět, kde se Angelotti skrývá; k zatčení jim stačilo jeho výsměšné vystupování.

Do Scarpiovy pracovny pronikají zvuky slavnosti, konané na počest vítězství, Tosca se sborem zpívají kantátu díkůvzdání. Do pracovny je přiveden Cavaradossi a Scarpia zahájí výslech: chce vědět, jestli to byl Cavaradossi, kdo pomohl uprchlíkovi. Cavaradossi obvinění popře a po Scarpiovi chce k obvinění důkaz. Ve vile přece nikoho nenašli! I když ho Scarpia slovně nutí k přiznání, zapírá. Tu se v pracovně objeví Tosca a Cavaradossi jí stačí pošeptat, aby o všem, co u něho ve vile viděla, mlčela. Scarpia dá malíře odvést na mučení a pak se snaží získat informace rozhovorem s Toscou. Opět jí připomene vějíř a markýzu, která měla malíře doprovázet do vily. Tosca však na to, že se vše vysvětlilo a Mario byl doma sám. Brzy Tosca zjistí, že Mario je mučen a slyší jeho sténání. I když se snaží odolat, působením psychickému nátlaku Tosca nakonec prozradí, to co chce Scarpia vědět: že Angelotti je skryt ve studni u vily. Zatímco Scarpia ihned pošle Spolettu prohledat úkryt, malíř je přiveden do pracovny. Scarpia prozradí, že už vše ví, a Mario to Tosce trpce vyčítá. Tu strážník Sciaronne přináší zprávu, že u Marenga tomu bylo nakonec jinak: zvítězil Napoleon! Když to slyší Cavaradossi, vyjádří svoji radost: je tak konec útisku a vzejde svoboda! Je konec Scarpiově vládě! Scarpia dá najevo, že si tak malíř podepsal rozsudek smrti a nechá ho odvést.

Tosca Scarpiu prosí, aby jejího milého ušetřil. Scarpia jí dá najevo, že zachránit ho může jen ona. Tosca se ptá, za jakou cenu. Scarpia nechce úplatek, chce ji samu; její nářek i její nenávist k němu v něm vzbudily vášeň! Tosca odmítá. Tu se na ni Scarpia vrhne. Tosca se brání a volá o pomoc. Scarpia Tosce řekne, že pro Maria se už staví šibenice. Tosca si zoufá: vždyť žila jen pro umění a svou lásku a víru! Ke všem se snažila být dobrou. A tu propadla tomuto utrpení. A prosí pak Scarpiu o smilování. Scarpia trvá na svém. Tu mu dorazivší Spoletta oznamuje, že při pátrání Angelottiho našli, ale než ho zatkli, vzal si život. Tosca, která z rozhovoru obou policistů dojde ujištění, že Maria čeká brzká smrt, nakonec souhlasí se Scarpiovým návrhem, ale trvá na tom, že Mario musí být okamžitě propuštěn. Scarpia na to, že to není jen tak, protože už bylo rozhodnuto a všichni si musí myslet, že byl popraven. Tj. zařídí se, že bude poprava fingovaná. Scarpia dá rozkaz Spolettovi, že se to má provést zastřelením, jako v případě „hraběte Palmieriho“. Spoletta potvrdí, že jde o popravu na oko a odejde. Tosca si ještě vymíní na Scarpiovi průvodní list, na jehož základě se s Mariem dostane z Říma. Zatímco Scarpia píše list, Tosca vezme ze stolu nůž, a když se pak na ni Scarpia chtivě vrhne, probodne ho. Scarpia marně volá o pomoc a zemře. Tosca mu vytrhne z ruky průvodní list a chystá se odejít. Pak však dojde k závěru, že musí zajistit mrtvému příslušné zaopatření. K hlavě mu tedy položí dvě zapálené svíce a na prsa mu položí kříž. Teprve pak opustí pracovnu a prchne z paláce.

Třetí dějství: Následujícího dne před rozedněním očekává Cavaradossi v Andělském hradu naplnění svého osudu. Doléhá sem zvuk kostelních zvonů a ozývá se písnička, kterou si zpívá pastýř ženoucí své stádo, o tom, že ho trápí jeho milá, neopětující jeho lásku. K vězni přistoupí žalářník a ptá se ho, zda chce přijmout kněze. Malíř odmítne, ale má poslední přání: chce napsat milé dopis. Žalářník mu vyhoví. Cavaradossi začne psát, brzy se však zastaví a v myšlenkách vzpomíná, jak kdysi byli s Toscou šťastni, ale nyní se blíží jeho konec. Tolik by chtěl ještě žít! Tu je sem vpuštěna Tosca a ukazuje mu průvodní list od Scarpii. Oba budou moci odtud odejít. Tosca mu sdělí, co Scarpia po ní chtěl, jak k listu přišla, a že Scarpiu usmrtila. Malíř její čin přijímá co akt odplaty a spravedlnosti. Tosca mu pak vylíčí, jak má proběhnout jeho „poprava“ a naznačí mu, jak se má při tom zachovat, aby vše vypadalo věrohodně, a že má po výstřelu vstát teprve tehdy, až mu řekne. Oba se těší z nadcházející svobody a ujišťují se o své lásce. Za východu slunce je Cavaradossi na terase Andělského hradu předveden před popravčí četu. Po výstřelu se zhroutí a Tosca ho chválí, jak skvěle to sehrál. Když pak četa odejde, Tosca spěchá k Mariovi a vyzývá ho, aby již vstal. Tu Tosca zděšeně zjišťuje, že ji Scarpia oklamal: Mario je mrtev. Tu sem vpadnou policisté, kteří již objevili Scarpiovu mrtvolu. Toscu obviňují, že Scarpiu zavraždila, a chtějí se jí zmocnit. Tosca však vystoupí na ochoz a odhodlaně se vrhne dolů z hradeb.


Vaše názory

Vložit komentář
Nadpis *
Jméno
Text *
 

kompletní obsazení

J. Sovinský 8. 11. 2013 8:47

Tosca...................Patricia Racette Cavaradossi.............Roberto Alagna Scarpia.................George Gagnidze kostelník...............John Del Carlo Spoletta................Eduardo Valdes Angelotti...............Richard Bernstein Sciarrone...............James Courtney pastýř................Seth Ewing-Crystal žalářník..................Ryan Speedo Green

Reagovat