Tosca – krása a umění, které nelze zničit


Jana Viedenská / 12. 11. 2013

Láska a politika. Tato kombinace vždy slibuje vzrušující příběh a divácký úspěch. Bylo tomu tak i v případě hry Victoriena Sardou „La Tosca“, podle které vznikla opera Giacoma Pucciniho Tosca, která v roce 1900 zahájila své vítězné tažení světovými jevišti. Dnes patří k nejhranějším operám vůbec, konkrétně, v uplynulých pěti sezonách byla pátou nejčastěji uváděnou operou na světě (zdroj: www.operabase.com). A v MET je prý dokonce vůbec nejhranějším kusem.

A právě Toscu, v inscenaci z roku 2009, nám MET v přímém přenosu nabídla 9. listopadu 2013. Jelikož různých inscenací, obsazení a režijních pojetí je bezpočet a každý, kdo se trochu o operu zajímá, jich pravděpodobně pár viděl nebo slyšel, nezbývá, než srovnat jak se teď s inscenací vypořádali v MET. Výprava (Richard Peduzzi) a empírem inspirované kostýmy (Milena Canonero) při troše fantazie mohly evokovat začátek 19. století, tedy dobu, kdy se děj dle libreta odehrává. Je fakt, že přesunout jej do jiné doby je malinko problematické vzhledem k tomu, že přímo v libretu se zmiňuje Bonaparte a bitva u Marenga. Ale docela dobře si dovedu představit třeba inscenaci a la film Roberta Rosselliniho „Řím, otevřené město“ - Scarpia jako velitel gestapa a Angelotti a Cavaradossi jako příslušníci odboje…

Ale zpátky k MET. S čím jsem při této inscenaci měla problém, byla režie Luca Bondyho. Nejenom, že byla profanující, ale někdy až vulgární. Úvod prvního dějství byl efektní – Angelotti – byť ne Richard Bernstein, který jej opravdu dobře zpíval a jeho postava tak nebyla nikterak druhořadá, ale „kaskadér“ – slanil po zdi dolů. Následně však vstoupil na scénu kostelník (John Del Carlo, pěvecky také velmi uspokojivý výkon) způsobem, který se k této postavě nehodí – do nádoby se svěcenou vodou dost cynicky nalil vodu na mytí a ještě ji ledabyle pokřižoval. Tato postava je konzervativní a poklonkující vrchnosti, ale tím, že by profanoval posvátno, by přece úplně degradoval svoji víru i svoje postavení. Dalším šokem bylo, jak Tosca ze žárlivosti nožem rozřezala obraz, který její milý Cavaradossi právě maloval. Pravda, Marie Magdalena na něm vypadala dost vyzývavě, spíš zobrazena v období před svým obrácením a ne jako světice, ale stejně to bylo příliš brutální gesto, hodné fúrie, a ne zamilované ženy. A na to, jak Scarpia při Te Deum objímal ke zděšení shromážděných sochu Panny Marie, raději nevzpomínat.

Druhé dějství začalo ještě hůř – Scarpia ve společnosti tří opravdu vulgárních prostitutek, zatímco z paláce zaznívají zvuky slavnostního koncertu a on navíc očekává, že mu přivedou Toscu, se kterou nemá zrovna počestné úmysly. Vyznělo to poněkud nelogicky. Stejně jako jednání Toscy po zabití Scarpii – nejdříve chtěla vyskočit z okna – vyvstává otázka proč, když už byla vlastně, alespoň podle dostupných informací, zachráněna, i s Mariem – a pak se zhroutila na Scarpiovu pohovku a ovívala se oním osudným vějířem, kterým to vlastně všechno začalo. Ve třetím dějství zase naopak – když zjistila, že Mario je mrtvý a ji začali hledat stráže, vypadalo to, že chce uniknout a schovat se před nimi, skok z hradeb tak byl jenom krajně nouzovým řešením a ne aktem zoufalství. Jakoby ji smrt Maria přivedla k menšímu zoufalství, než smrt Scarpii – alespoň dle interpretace této režie.

Ach, kdepak je majestátní krása italského baroka kostela Sant´Andrea della Valle, elegance paláce Farnese a respekt budící strohost Andělského hradu jako ve filmové inscenaci Toscy z roku 1976, kdy se opera odehrává v reálném prostředí i čase, ve výpravných kostýmech a samozřejmě s tomu odpovídající režií. A v hlavních rolích s Rainou Kabaivanskou a Plácidem Domingem. Nebo variace toho samého z roku 1992 s Catherine Malfitano a zase Plácidem Domingem. Anebo nedávné evropské inscenace, například z Opernhaus Zürich, v hlavních rolích Emily Magee, Jonas Kaufmann a Thomas Hampson, vydaná na DVD vydavatelstvím Decca v roce 2011, nebo ta z Royal Opera House, v hlavních rolích Angela Gheorgiu, zase Jonas Kaufmann a Bryn Terfel, vydaná na DVD EMI Classics v roce 2012. To je pak trochu nerovný souboj.

Uznávám ale, že hudebně to bylo v MET podstatně lepší než režijně, i když to, jak orchestr vedl Riccardo Frizza, mě příliš nenadchlo, zejména v prvním dějství. Buď to bylo nešťastným ozvučením této části přenosu, nebo byl orchestr opravdu příliš dominantní a nutil zpěváky k přílišnému forte, na což doplatil zejména Roberto Alagna v roli Maria Cavaradossiho, například v „Recondita armonia“ – ve středních polohách zněl jeho hlas krásně, pevně a plně, ale ve výškách to bylo trochu nepříjemné, jakoby nad jeho možnosti, čemu nevěřím, protože jinak byl jeho výkon skvělý. Ve druhém dějství, při „Vittoria! Vittoria!“, což měl být jeho explozivní výstup, jej zastínil jak orchestr, tak ostatní sólisté, což bylo škoda, protože dal do výrazu maximum a diváci by si zasloužili vychutnat to dramatické expozé. Celkově jsem s napětím očekávala jak se této role Roberto Alagna zhostí, protože musel snést moje srovnání s Jonasem Kaufmannem z výše zmíněných inscenací, kterého považuji za nejlepšího Cavaradossiho, jakého si lze přát. Z „E lucevan le stelle“ v jeho podání zní taková zoufalá touha po životě, jakou si jenom lze představit. Ale Roberto Alagna vyšel z tohoto srovnání se ctí, jeho výraz v „E lucevan le stelle“ byl krásně emotivní, znělo to tak italsky, bylo v tom malinko pózy, špetka sebelítosti, prostě pravý Sicilián. Ovace publika byly oprávněné.

Titulní roli Florie Toscy ztvárnila americká sopranistka Patricia Racette. Má dramatický hlas, trošku temnějšího zabarvení, který k této úloze sedí. V prvním dějství sice byla temperamentní pouze na základě režie, ale ve „Vissi d´arte“ již předvedla patřičnou vroucnost, procítěnost, emoce a samozřejmě patřičné technické zvládnutí.

Gruzínský barytonista George Gagnidze jako baron Scarpia už byl poněkud rozporuplnou postavou. Hlas má sytý, plný a temnějšího zabarvení, takže předpoklady k této roli by byly. A neposlouchalo se to špatně – v prvním dějství v rámci úlisnosti postavy vykouzlil až lyrické pasáže. Jenomže jeho herectví se více-méně omezovalo na poulení očí a ani zmiňovaná režie mu vůbec nepomáhala. Ale možná je to jenom jiné pojetí role – tady to bylo ztělesnění primitivní brutality bez jakékoli elegance. Prostě nebyl jako Thomas Hampson, jehož Scarpia byl fascinující – předvedl v něm studiu sofistikovaného sadismu nebo Bryn Terfel, který zase ztvárnil sadistu animálního.

Nicméně se tomuto představení nedá upřít pozitivum v postupné gradaci, nejenom děje, ale i jednotlivých výkonů, třetí dějství bylo totiž již zážitkem. Patřičné kulisy a i režie se více-méně zklidnila, což tím pádem zřejmě zpěváky inspirovalo k opravdu přesvědčivým a skvělým výkonům, takže výsledný dojem byl nakonec poměrně uspokojivý.

Další recenze k tomuto přenosu: Tosca, další z řady smutných hrdinek


Vaše názory

Vložit komentář
Nadpis *
Jméno
Text *